Historie

„Chudý podhorský kraj znal pouze hukot tkalcovských stavů a dřinu zemědělských dělníků. V této době Elektrotechnické závody, akciová společnost, dr. Wagner a spol. Olomouc zřídily v roce 1941 provozovnu s počtem asi 20 lidí, kterou umístily do přilehlé budovy firmy Petřík – obchodní mlýn v Kyšperku, která byla postavena před 1. světovou válkou. Původně tato budova sloužila jako tkalcovna a v poslední době jako sklad mlýnských výrobků.

Tak v roce 1941 nastoupily do našeho kraje vítěznou cestu nové výrobní prostředky a sice vrtačky, lisy, soustruhy, frézy apod. Dělnická třída zvýšila svůj počet o pracovníky ve strojírenství a postavila tak základ našemu závodu. V této provozovně byly tentokráte vyráběny tlačítkové vypínače, pojistky BI a součástky pro zbrojní průmysl Německa.“

Tímto příspěvkem se začíná psát historie elektrotechnické výroby v Letohradě. V říjnu roku 1941 zahájila firma Elektrotechnické závody, akciová společnost Olomouc (dříve Wágner a spol.) v místech současného odborného učiliště výrobu elektrotechnických přístrojů. Prvotním výrobním programem byly motorové vypínače, pojistky a několik součástek pro zbrojní průmysl Německa. Na konci 40. let minulého století se firma přestěhovala do nového areálu za městem, kde působí dodnes.

V roce 2021uplynulo 80 let od založení naší společnosti. Již 80 let je OEZ značkou, která reprezentuje nejen kvalitní výrobky, servis a služby. Znamená i jistotu a stabilitu pro své zaměstnance, obchodní partnery a zákazníky a je důležitou součástí města Letohrad i celého podorlického regionu.

Pojďte si s námi připomenout příběh malého výrobce pojistek, který se změnil v komplexního dodavatele produktů a služeb v oblasti jištění elektrických obvodů a zařízení nízkého napětí a součástí celosvětového koncernu.

Jak šel čas s OEZ…

V roce 2021uplynulo přesně 80 let od doby, kdy olomoucká společnost Wágner a spol. otevřela v tehdejším Kyšperku svoji výrobu pojistek, pojistkových spodků a dalších produktů. V našem regionu tak byla založena tradice elektrotechnické výroby. Život s elektrotechnikou spojily v Letohradě a jeho okolí celé generace obyvatel. Díky tomu se pro většinu zaměstnanců stal OEZ jakousi druhou rodinou. A tak to platí až dodnes. 

Pojďme si připomenout příběh plný úspěchů, přátelských a rodinných vztahů, poctivé práce a letitého know-how.

Historie elektrotechnické výroby v Letohradě

V době vzniku, ještě pod názvem Elektrotechnické závody, a.s., dříve Wágner a spol. začínalo OEZ výrobu s pouhými třiceti zaměstnanci.

Za dobu své existence prošel závod OEZ mnoha reorganizacemi, danými změnou společenských poměrů i měnícími se potřebami vlastního podniku. V roce 1945 došlo k zestátnění firmy a podnik byl začleněn do národního podniku MEZ Olomouc. V této době zde pracovalo již přes 100 zaměstnanců. Po r. 1948 došlo k další změně a závod byl začleněn do národního podniku MEZ Postřelmov.

Zkratka OEZ - Orlické elektrotechnické závody – se poprvé objevila v r. 1952, kdy vzniknul samostatný národní podnik.  Nebyla to ale poslední změna. O šest let později, v roce 1958 byl OEZ opět začleněn  k MEZ Postřelmov a název podniku změněn na závod Petra ob. Návrat k názvu OEZ Letohrad n. p. a k opětnému osamostatnění došlo za dlouhých devět let, v roce 1967. Pak následovala změna názvu na k. p. (1981) a s. p. (1990) a nakonec po privatizaci v r. 1994 vznikl název OEZ Letohrad s.r.o. 

V průběhu dalších let byly postupně zakládány dceřiné společnosti v okolních státech. Pro současnou dobu je nejvýznamnější podepsání smlouvy a začlenění do skupiny Siemens. Stalo se tak v r. 2007.

Výroba a vývoj

Svojí osobitou historii má také výrobní program OEZ. V době vzniku podniku se zde vyráběly pojistky a vypínače, ale též součástky pro zbrojní průmysl Německa. Po válce byl výrobní program ovlivněn výrobním zaměřením firem, sloučených do společného n. p.

Vedle soklových jističů, pojistkových soklů a pojistek se firma podílela i na výrobě kočárků, kovového nábytku a dokonce i rozstřikovačů močůvky.

Prapradědečkem dnešních jističů byly bimetalové a deionové jističe, jejichž výroba sem byla převedena z MEZ Postřelmov a ČKD Praha v roce 1950. Vlastní konstrukce – kataraktový jistič J1K – byl zaveden do výroby v r. 1955.  Dodnes slouží svému účelu  v mnoha chatách a chalupách.

Ačkoliv se výroba jističů stala nosným programem, OEZ dokázal produkovat též širokou škálu dalších výrobků. Byly to například brzdy lyžařského vázání, plastové modely letadel, kovové modely vláčků nebo filtroventilační zařízení pro armádu.

V sedmdesátých letech se výroba domovních jističů přesunula do slovenského závodu SEZ Krompachy. Přesunem výroby jističů AMT a AR začala v OEZ éra středních a velkých jističů.

V osmdesátých letech měl OEZ v nabídce ucelenou řadu kompaktních jističů od 12,5 A do 1000 A, a k tomu navíc vzduchový jistič AR do 2500 A. V devadesátých letech se OEZ (jako jedna z mála firem na světě) prosadil výrobou velmi rychlých pojistek typu P50 pro jištění polovodičů. V těchto letech se také do OEZ vrací výroba přístrojů domovních rozvodů, počínaje licenčně vyráběným malým jističem LSF, přes vlastní konstrukce jističů LSN a LPN, až po jistič LTE, uvedeným na trh v dubnu 2015.

To se děje již v době, kdy je důsledně uplatňovaná myšlenka „OEZ jako lídr výroby středních a velkých jističů pro celou skupinu Siemens“. Proto již v roce 2010 byla do OEZ převedena z Berlína výroba vzduchových jističů do 6300 A. V roce 2014 byla zahájena výroba kompaktních jističů 3VA1 a 3VA2, které byly vyvinuty na základě vzájemné spolupráce konstrukčních týmů OEZ a Siemens.

Historie OEZ začínala v přízemní budově Wagnerovy továrny, postavené na podměstí Letohradu. Později se budova využije jako učiliště pro budoucí pracovníky OEZ. Nové prostory firmy, které jsou umístěné na výjezdu z Letohradu, umožňují rozšiřování plochy podniku téměř neomezeně. A tak dnes najdete v areálu firmy nejenom výrobní haly, ale též například galvanovnu, lisovnu plastů, nástrojárnu, zkušebnu, závodní kuchyni a vlastní plynovou kotelnu. Dynamický růst výroby podněcuje další růst areálu podniku, vznikají nové výrobní i nevýrobní prostory a vzhledem ke strategickým cílům firmy je zřejmé, že tato „expanzní politika“ ještě v OEZ neřekla své poslední slovo.

Osmdesát let, to už je téměř jedno celé století. Nejdůležitější milníky naší firmy si však v toto kulaté výročí zaslouží být připomenuty.

Časová osa nejdůležitějších milníků firmy OEZ

Vzpomínky našich kolegů a kamarádů z OEZ

Naše společnost za 80 let své existence vyrobila nejen nesčetně mnoho jističů a pojistek, ale také „vyrobila“ spoustu nových přátelství, vztahů, zkušeností a zážitků. Právě naši lidé byli skutečným stavebním kamenem pro vybudování tak velké a stabilní firmy, kterou je OEZ dnes. Pojďme si připomenout některé lidi, kteří prošli areálem letohradské fabriky v průběhu 20. i 21. století.

OEZ v 50. - 60. letech 20. století

Velkými změnami společnost prošla zejména v 50. a 60. letech, kdy byl budován stávající areál a nové výrobní haly. Současně s výstavbou nového závodu a postupným rozšiřováním výrobního programu bylo rozhodnuto o otevření střediska pracovního dorostu. Ve školním roce 1951-1952 byly prostory bývalého závodu v Ústecké ulici upraveny pro odbornou výuku 75 učňů v oborech nástrojař, elektromontér, soustružník a zámečník. Do roku 1958 se podařilo získat další prostory pro dílny a tím zvýšit úroveň výuky.

Ke konci šedesátých let se navýšil počet pracovních míst pro ženy. Tím vzrostly požadavky na umístění předškolních dětí do školek a jeslí. V roce 1977 byla v Letohradě otevřena nová mateřská škola, kterou provozoval OEZ. Po privatizace byla školka převedena do majetku města.

Miroslav Hermann

  „OEZ je moje osudová firma a zásadně ovlivnil celý můj život. V Letohradě jsem se v 50. letech vyučil, před vojnou i po vojně jsem tam pracoval.“

  Pan Miroslav Hermann působil na dílně jističů vyšších proudových hodnot, kde s mistrem panem Janem Hlavsou a kolegou Jindřichem Ryšavým vyvíjeli cívky jističů J2MR. Na tyto přístroje pak navázaly jističe J2U1. To vše byly předchůdci řad J2UX, BA či dnes už legendárních Modeionů.

OEZ ovlivnil i jeho soukromý život, protože ve firmě si našel i svoji životní lásku. Spolu jsou už bezmála 55 let.

V roce 1993 začal soukromě podnikat a od té doby je Elektrokomplet věrným zákazníkem OEZ. A pan Hermann věří, že to tak zůstane i nadále. Elektrokomplet využívá celou škálu sortimentu od modulárních přístrojů, přes pojistkový program, kompaktní a vzduchové jističe až po rozvaděčové skříně.

Vladimír Jedlička

Dne 4.11.1968 jsem nastoupil v OEZ s diplomovou prací „Rozbor zkratových proudů a funkce pojistky“  v podpaží a pojistky mne pak neopustily téměř po celý můj profesní život. Logicky jsem začínal na zkušebně, abych tu teorii předvedl v praxi a všechny závěry z diplomky skutečně ožily. Zkušebáci byli neskutečná parta. O dobrou náladu bylo vždy postaráno a přispíval k ní i Václav Faltus, který si tam brousil své imitátorské umění. Partou jsme byli i po práci, kdy jsme v létě pravidelně pořádali posezení, které trvalo i více dní. A to nemluvím o řadě svateb kolegů, které jsme obveselili. Po odchodu šéfa zkušebny pana Suchomela jsem dalších sedm let na jeho místě odkroutil já.

Pak jsem byl odvelen na místo ředitele Isolitu. V tehdejším vedení OEZ bylo rozhodnuto využít lisovnu v Jablonném i pro povinnou výrobu spotřebního zboží a to výrobou modelů letadel. Do začátku to byl krutý úkol, protože Isolit přece nebude vyrábět hračky! Neskutečně mi pomohl Olda Chládek – modelářský nadšenec. Zajistil a s ostatními kolegy v Isolitu rozpracovali podklady pro výrobu modelu MIG 21. Mistrovské dílo předvedli nástrojáři. Model byl proveden v takové kvalitě, že si ho všimli modeláři ve světě a byl prezentován v odborných časopisech. Raritou se stal druhý model SU 25. Podařilo se jej tajně proměřit na pardubickém letišti. Těsně před uvedením na trh se zjistilo, že jde o utajovaný letoun. Po složitém vyjednávání s úřady prošel a všichni jsme si oddechli. Třetí model se už díky privatizaci Isolitu realizace nedočkal.

Počátkem 90.let byly v OEZ zřízeny tři marketingové útvary – velké jističe, malé jističe a pojistky. A už jsem byl zase doma. Bylo to šťastné řešení. Dostali jsme velkou důvěru nového vedení, která vedla k prakticky úplné obnově sortimentu na vysoké úrovni. V oblasti pojistek pak došlo k rozšíření sortimentu o pojistkové odpínače a lišty. S tím už se dalo jezdit po světových veletrzích a výstavách. Vzhledem k vysoké technické úrovni pojistkového sortimentu jsem byl přijat, jako první „z východu“, do pracovní skupiny pro tvorbu mezinárodních IEC norem pro pojistkové systémy. To vše jen díky vynikajícím konstruktérům,  zkušebákům a technologům o které jsem se mohl po celou dobu opírat.  

Jaroslava a Vladimír Ryšaví

rozená Hybnerová, nastoupila do tříletého učebního oboru – soustružnice - v roce 1956. První dva roky měla praxi v dílnách, třetí rok už na praxi docházela do OEZ. Její cesta ve firmě začala na JÚS (jednoúčelové stroje). Vyučila se v roce 1959 a v JÚS zůstala až do mateřské dovolené, na kterou nastoupila v roce 1962. V roce 1966 se vrátila zpět do OEZ na montáž jističů, kde jističe montovala a seřizovala. V roce 1971 odešla do invalidního důchodu. V OEZ pracovala 13 let. 

Její manžel, Vilém Ryšavý, se vyučil strojním zámečníkem v Letohradě a do OEZ nastoupil po vojně v lednu roku 1959. Začal pracovat v JÚS, kde se seznámil se svojí ženou, paní Jaroslavou. Svatba proběhla 29.4.1961 v Králikách za účasti všech spolupracovníků a přátel. Manželé dostali byt od fabriky v Letohradě, v bývalé útulně v Komenského ulici. Pan Ryšavý zůstal v JÚS až do důchodu, do roku 1998. Celou dobu pracoval u jednoho ponku.

Vzpomínky našich kolegů a kamarádů z OEZ

Naše společnost za 80 let své existence vyrobila nejen nesčetně mnoho jističů a pojistek, ale také „vyrobila“ spoustu nových přátelství, vztahů, zkušeností a zážitků. Právě naši lidé byli skutečným stavebním kamenem pro vybudování tak velké a stabilní firmy, kterou je OEZ dnes. Pojďme si připomenout některé lidi, kteří prošli areálem letohradské fabriky v průběhu 20. i 21. století.

OEZ v 70. - 80. letech 20. století

Velké změny spojené s výstavbou nových hal a dalších pracovišť pokračovaly i v 70. a 80. letech. Pro rok 1970 je příznačné, stejně jako pro OEZ Letohrad, zahájení dlouhodobé, celospolečenské etapy tzv. normalizace. Z funkce ředitele je odvolán pan Horálek a 1. 9. 1970 se novým ředitelem stává pan Julius Horský ze Vsetína, v roce 1974 ho ve funkci nahradil pan Milan Bárta.

Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenají v historii OEZ Letohrad především výstavbu nových objektů zavádění výpočetní techniky a zlepšování sociálních podmínek zaměstnanců i obyvatel Letohradu. V souvislosti se zvyšováním počtu strávníků a s cílem zkvalitnit závodní stravování bylo rozhodnuto o výstavbě nové kuchyně a jídelny. Nová jídelna a kuchyně byly otevřeny v roce 1974 a zajišťovaly stravování nejen pro zaměstnance, ale i studenty odborného učiliště a několik dalších podniků v okolí Letohradu. Průměrně se zde vařilo 30 tisíc jídel měsíčně.

Jiří Dudek

Počátkem roku 1957 jsem nastoupil do národního podniku OEZ Letohrad jako frézař. Asi po půl roce při nástupu na odpolední směnu mně mistr sdělil: „Dnes půjdeš tady s těma pěti kopat základy.“ Jižně od tehdejší nástrojárny byly na louce dvě jámy rozměrů asi 2 m x 2 m o hloubce téměř čtyř metrů. Jedna z nich byla v místě rohového severozápadního sloupu první haly, kde vznikla lisovna. Ke slovu přišly krumpáče, lopaty a upevněné podlážky. Po čtvrté hodině nakoukl do jámy nějaký pán a mířil na nás visící kravatou. Byl to ředitel Miroslav Duda, který zjišťoval též pevnost vyházené opuky. Tehdy se nepodařilo najít fi rmu, která by potřebné rozšíření závodu realizovala, proto se stavělo ve vlastní režii, do značné míry brigádnicky. Po dokončení druhé i třetí haly a na protější straně budovy kanceláří se sociálním zařízením jsme se do druhé haly nastěhovali.

Stanislav Adamec 

byl generálním ředitelem společnosti OEZ s.r.o.
v letech 1994-2004.

"Pro mne je OEZ jednoznačně srdeční záležitostí. Po maturitě na strojírenské průmyslovce v Rychnově nad Kněžnou v roce 1969 mi OEZ poskytl stipendium na studium VŠE. Po jeho ukončení v roce 1974 jsem nastoupil do OEZ a pracoval zde na různých pozicích s krátkou přestávkou do roku 2009. V roce 1994 jsem se jako jeden z týmu předkladatelů privatizačního projektu stal spolumajitelem a generálním ředitelem OEZ. Někteří z vás si možná ještě vzpomenou na poprivatizační období, kdy se postupně dařilo inovovat celé produktové portfolio, vybudovat fungující obchodní model, zefektivnit procesy
od vývoje, nákupu, výroby a prodeje. OEZ se stal prosperující, zákaznicky orientovanou firmou. Do tohoto období změn se postupně zapojovala velká část zaměstnanců, pracovních týmů, lidí velmi schopných, zodpovědných a kreativních. Když si na toto období dnes vzpomenu, jsem rád, že jsem mohl být u toho, že jsem s těmito lidmi mohl spolupracovat. V roce 2006 byla podepsána smlouva, která defi novala podmínky integrace OEZ do firmy Siemens. OEZ je nyní součástí silné, nadnárodní
společnosti. Mnoho se změnilo, tradice značky a šikovní lidé zůstávají. K významnému výročí přeji všem OEZeťákům hodně dalších úspěchů, sil a zdraví!"

Libuše Schindlerová 

"Když jsem 2. ledna 1986 nastoupila do firmy OEZ, ani ve snu mě nenapadlo, že tu budu pracovat dlouhých 33 let. Prošla jsem postupně několika odděleními, které však spojovalo jedno: týmová práce. Možná jsem měla štěstí, možná to byl rys tehdejšího OEZ, ale lidé byli přátelští a firmu brali jako svou vlastní. To samozřejmě neslo obrovské výsledky i v dobách, kdy se firmám obecně nedařilo. Potenciál zaměstnanců spolu s rozumným vedením a orientací na spokojeného zákazníka zajišťoval prosperitu. Doba se mění, a proto přeji osmdesátiletému OEZ mladého ducha v oblasti používání moderních technologií, ale zároveň návrat k tomu starému, týmovému a přátelskému duchu bez infekce závisti a kariérismu."

Když má fotografie duši...

Téměř celé století....

Ačkoli vzpomínky mizí, obrázky mohou, díky technologiím, zůstat navěky. Připomeňte si staré časy OEZ a jejich zaměstnanců prostřednictvím historických fotografií, které zachycují nejen významné okamžiky naší firmy, ale zároveň Vás vtáhnou do atmosféry dob, kdy se ve světě dělo mnoho důležitých milníků dvacátého století.

Areál továrny Wagner v Kyšperku v roce 1941.

V době vzniku podniku se v OEZ vyráběly pojistky a vypínače, ale též součástky pro zbrojní průmysl Německa.

Dnes byste před OEZ jako první zaregistrovali moderní administrativní budovu, která reprezentuje celou firmu. Dlouhou dobu však vjezdu do areálu dominovala pouze stará vrátnice se závorami.

Postupem času bylo potřeba zvětšovat i výrobní prostory. Z původní fabriky se třiceti zaměstnanci vyrostla stabilní společnost, která v současnosti zaměstnává téměř dva tisíce lidí a kromě Letohradu je plně v provozu i další výrobní závod i v Bruntále.

Své životy s OEZ spojovaly generace obyvatel Letohradu i blízkého okolí. Vznikaly tu blízká přátelství i celoživotní vztahy a otcové svým synům po celá léta předávali znalosti a zkušenosti z elektrotechnického oboru.

Prapradědečkem dnešních jističů byly bimetalové a deionové jističe, jejichž výroba sem byla převedena z MEZ Postřelmov a ČKD Praha v roce 1950.

Sportovní hry byly odjakživa nedílnou součástí společenských aktivit pro zaměstnance OEZ a jejich rodiny. Firma také dlouhou dobu podporovalo letohradský fotbalový klub, klub biatlonistů a některé další sportovní odvětví.

Za dobu své existence prošel závod OEZ mnoha reorganizacemi, danými změnou společenských poměrů i měnícími se potřebami vlastního podniku. 

OEZ sídlí v malém městečku v Orlických horách, v Letohradu (původně Kyšperk). OEZ je zkratkou z původního názvu Orlické elektrotechnické závody.

Další fotografie: